Ukázka 1

A já ji sledoval, jak je za ta léta pořád šikovnější a šikovnější. Praxe ji zatvrdila a posílila, a teď už vládne spolehlivou mocí, ktrá sahá do všech stran, vedená vlasově tenkýma drátkama, příliš tenkýma, aby si jich ještě někdo jiný než já vůbec povšimnul; vidím, jak sedí uprostřed téhle drátěné pavučiny jako ostražitý robot, ošetřuje svou síť s šikovností mechanického pavouka, ani na vteřinu nezapomíná, kam který drátek vede a jaký přesný proud po něm vyslat, aby dosáhla žádaného výsledku. Byl jsem ve výcvikovém táboře pomocným elektrotechnikem, než mě armáda poslala do Německa, a studoval jsem elektrotechniku jeden rok na vysoký škole, takže vím dobře, jak se s těmahle věcma zachází.

Sní uprostřed těch drátů o světě dokonalé přesnosti, výkonnosti a úhlednosti, jako v kapesních hodinkách se skleněným zadním pláštěm, o místě, kde vládne nezlomný řád a všichni pacienti, kteří nejsou Venku, poslušni jejího signálu, jsou chronici v pojízdných křeslech s močovými trubicemi vyvedenými od každé nohavice do kanálu pod podlahou. Rok po roce shromažďuje svůj ideální tým: přicházejí doktoři nejrůznějšího stáří a typu a vynášejí před ní vlastní nápady na řízení oddělení, někteří s dost pevnou páteří, aby se za svoje nápady dokázali taky postavit, a ona tyhle doktory den co den provrtává očima jako ze suchého ledu, dokavaď s nepřirozeným mrazením v zádech necouvnou sami. „Povídám ti, že nevím, čím to je, “ říkají tomu chlápkovi z personálního oddělení. „Co s tou ženskou dělám, mám takový pocit, jako by mi v žilách obíhal čpavek. Pořád se třesu, děcka mi doma nechtějí sedět na klíně, manželka se mnou nechce spát. Trvám na přeložení - neurologická poradna, alkoholická záchytka, pediatrie, všecko jedno! “

Dělá to takhle dlouhý léta. Doktoři vydrží tři týdny, tři měsíce Až se konečně rozhodne pro mrňouse s mohutným širokým čelem, odděleným od naducaných pytlovitých tváří úžinou v místě očí, jako kdyby někdy před lety nosil moc malé brejle a nosil je tak dlouho, až mu znetvořily obličej, a tak teď radši nosí brejle zavěšené na šňůrce u knoflíkové dírky; houpají se mu na rudém můstku drobného nosíku a věčně mu klouzají na jednu nebo na druhou stranu, takže když mluví, musí vyklánět hlavu, aby je udržel v rovině. To je doktor jejího gusta.

Ty svoje tři denní černé kluky získala po mnoha létech testování a zamítla jich celé tisíce. Táhnou se k ní v dlouhé řadě nerudných, velkonosých škrabošek, od prvního pohledu plni nenávisti k ní i k té její sádrové bělosti panenky. Asi tak měsíc pozorně váží jejich nenávist a pak je vyrazí, protože nenávidí málo. Když si konečně vybere tyhle tři - získá je jednoho po druhém za dlouhou řádku let, když je celou dobu zaplítala do svého plánu a své pavučiny - je si zatraceně jistá, že nenávidí natolik, aby na ně byl spoleh.

Prvního získala pět let potom, co jsem přišel na oddělení, pokrouceného šlachovitého trpaslíka v barvě vychladlého asfaltu. (…) Když tady nastoupil, chtěl nosit punčochu s brokama, aby měl pacienty čím zpracovávat, ale řekla mu, že takhle se to už nedělá, donutila ho, aby nechal pendrek doma, a naučila ho vlastní technice; naučila ho, jak svoji nenávist nedávat najevo, jak být klidný a čekat, čekat na nejmenší výhodu, chvilku nepozornosti, a pak hodit smyčku a pevně zatáhnout. A nepovolit. Takhle je nejlíp zpracuješ, naučila ho.

Ti druzí dva černí frajeři přišli dva roky nato, nastoupili jen asi měsíc po sobě a jsou si oba tak podobní, že si někdy myslím, že si z toho, co přišel první, nechala udělat kopii. Vyčouhlí, rázní a kostnatí řízkové, obličeje osekané do výrazů, které se nikdy nemění, jako pazourkové hroty šípů. Oči mají ostré jako jehly. Když se jim otřete o vlasy, sedře vám to v tu ránu kůži z těla.

Černí jsou všichni jako telefony. Čím jsou černější, zjistila z té dlouhé temné řady, co jim předcházela, tím víc času jsou svolní věnovat uklízení a drhnutí a pořádku na oddělení vůbec. Tak například uniformy všech těch tří jsou vždycky bez poskvrnky, jako sníh. Bílé, studené a tuhé jako ta její.

Všichni tři nosí naškrobené sněhově bílé kalhoty a bílé kazajky s kovovými patenty po straně a bílé botky vyblýskané jako led, a ty boty mají červené gumové podrážky, ve kterých se plíží chodbou potichu jako myši. Ani nezašustnou, když se pohybují. Zhmotňují se na nejrůznějších místech oddělení, jakmile nějakého pacienta napadne, že chce být chvíli o samotě nebo že špitne nějaké tajemství druhému chlapovi. Pacient je v koutě docela sám, najednou ale zničehonic vykvikne a na tvářích mu vyrazí jinovatka a obrátí se a na zdi nad ním plave ve vzduchu chladná kamenná maska. Vidí jen tu černou vizáž. Tělo žádné. Zdi jsou stejně bílé jako jejich stejnokroje, vypulírované jako dveře od ledničky, a černé obličeje a ruce se po nich pohybují jako přízraky.

Léta tréninku a všichni tři černý kluci jsou přesně vyladěný na frekvenci Velké sestry. Jeden jak druhý dokážou rozpojit přímé vedení a operovat pouze podle vysílaného signálu. Nikdy jim nedává rozkazy nahlas, nikdy jim nic nepíše na papíry, na které by mohla přijít při návštěvě nějaká manželka nebo všetečná učitelka. Tohle už dávno nemá zapotřebí. Jsou vzájemně napojeni na vysokonapěťovou vlnovou délku nenávisti, a černí frajeři provádějí její rozkazy dřív, než ji vůbec napadnou.